Vznikla by moderní věda bez křesťanství?

| 20. 10. 2010 |

«Zpět

Vznikla by moderní věda bez křesťanství?

Vznikla by moderní věda bez křesťanství?

V naší části světa je sotva možné najít dva jiné pojmy, které by lidé obecně vnímali s větší mírou pocitu neslučitelnosti, než „věda a náboženství." Nechci se nyní věnovat tomu, zda je toto chápání oprávněné či ne, nebo co je příčinou tohoto stavu. Chci se ptát na něco jiného. Bylo tomu vždycky tak?

V tomto článku se pokusím ukázat, že by moderní věda nikdy nevznikla bez křesťanství. Pokusím se zároveň nastínit důvody pro objektivní historický fakt, že k rozvoji vědy nedošlo nikde jinde, než v Evropě formované kategoriemi židovsko-křesťanského myšlení.

Skutečnost, že k rozvoji vědy došlo právě a téměř výhradně na evropském kontinentu, je nezpochybnitelná. Můžete se snažit pátrat sebevíc, ale na indickém poloostrově se žádný zásadnější rozmach v nově vznikajících disciplínách bakteriologie či genetiky nekonal. Obdobně budete marně hledat stopy po rozvoji anatomie, chemie či elektroniky třeba v peruánských Andách. Co je důvodem pro skutečnost, že například neexistuje perský protějšek Isaaca Newtona či obdoba Luise Pasteura z kmene Siouxů?

Někdo možná namítne: „Co ale řecká geometrie, muslimská algebra či čínská astronomie?" Nejde i zde o vědecké úspěchy? Je mi líto, ale ne. Na tuto otázku budeme postupně nacházet odpovědi - prozatím pouze ocituji historika vědy Stanleyho Jaki.

"Technické inovace řeckořímských časů, islámu a imperiální Číny, natož inovace předhistorických dob, neustavují vědu a lze je spíše popsat jako tradiční nauky, dovednosti, poznatky, techniky, řemesla, technologie, techniku nebo prostě znalost."

Vědecký přístup se svým důrazem na experimentování a matematicky přesné formulace se v historii lidstva vyskytl pouze na starém kontinentu. K tomu, aby mohly tyto pro vědu příznivé okolnosti nastat, musely být naplněny některé zcela konkrétní předpoklady. M. B. Foster píše, že před vlastním vznikem vědy museli západní myslitelé přisoudit přírodě takovou povahu a vlastnosti, které umožnily, aby se stala předmětem vědeckého zkoumání. O jaké vlastnosti přírody a její povahu tedy jde?


Křesťané a vědní obory, u jejichž zrodu stáli:

VĚDECVĚDNÍ OBOR
Joseph Listerchirurgie
Louis Pasteurmikrobiologie, imunulogie
Johannes Keplerastronomie, optika
Blaise Pascalhydrostatika
Charles Lyellgeologie
Mikuláš Koperníkastronomie
Galileo Galileiexperimentální astronomie
Tycho de Braheexperimentální astronomie
Robert Boylechemie
Gottfried Leibnitzmatematika, logika
George Cuvierbiologie, paleontologie
Lord Raleighfyzika
Isaac Newtonmechanika
John Flemingfyzika
James Clerk Maxwellelektromagnetismus
Michael Faradayelektrotechnika
Lord Kelvinmolekulární fyzika
Max Planckkvantová mechanika
Georg Ohmelektrodynamika
Henri Faberetnomologie
George Stokeshydrodynamika
William Hershelastrofyzika
William Harveyfyziologie, embryologie
Gregor Mendelgenetika
Louis Agassizfyziologie
James Simpsonanesteziologie
Mathew Mauryoceánografie
Andre Ampéreelektromagnetismus
  

 

Racionalita Stvořitele a řád ve světě

Na rozdíl od přírodních bohů s nevypočitatelným chováním je Stvořitel jakého postuluje židovsko-křesťanská tradice logickým, spolehlivým a předvídatelným. Jelikož je vesmír jeho dílem, lze očekávat, že i chování tohoto vesmíru bude předvídatelné a logické, přičemž toto je samozřejmě základním předpokladem pro realizaci vědy. Pro nás to dnes může být těžko pochopitelné, ale pojem „přírodní zákon" byl dříve pro většinu lidí v pohanských kulturách nesrozumitelný. Vyskytla-li se v takovém světě jakákoliv anomálie, byla připsána skutečnosti, že příroda je zcela v područí nevyzpytatelných mocností. Nikdo by nehledal jiné vysvětlení. Příroda se zdravému selskému rozumu jevila jako nezkrotná, ba dokonce tajemná a nebezpečná, přinejlepším neladící s člověkem. Je nutné zdůraznit, že evropští průkopníci vědy přijali premisu řádu ve světě jako výchozí předpoklad ještě předtím, než k tomuto konceptu dospěli svým pozorováním.

Je zajímavé si ve vztahu k přírodním zákonům všimnout, jak relativně malá nuance v rozdílu chápání Boha islámem a křesťanstvím vyústila ve skutečnost, že se islám nestal onou úrodnou půdou pro vznik vědy. Na rozdíl od křesťanství, totiž islám operuje s konceptem Boha, jenž je ve své moci tak svrchovaný, že se nenechá případnými zákony omezovat. O přírodních zákonech tu tak vlastně ani nemůžeme mluvit, jelikož Bůh do světa vstupuje vlastně pořád.

Materiální svět je skutečný

Bez naší jistoty, že hmota, ze které jsme vystavěni my a svět kolem nás, je skutečná, by věda nemohla existovat. Přesně toto se ale dočteme v prvních větách Bible. Proč bychom se měli o materii zajímat, pakliže bychom byli například stejně jako hinduisté přesvědčeni, že je iluzorní? Jaký zájem o zkoumání přírody by při svém přesvědčení o tom, že vše pozemské je jen stín vyššího neviditelného světa, měl mít Platon, a s ním nespočet jeho následovníků?

Stvoření je dobré

Při popisu Božího tvůrčího jednání v Genesi opakovaně zaznívá konstatování, že stvoření je dobré a má velikou hodnotu. Jeli řád stvořených věcí dobrý, nemůže být od věci se v tomto řádu angažovat. V rámci židovsko-křesťanského myšlení se tedy nikde nesetkáme s myšlenkami na útěk z tohoto hmotného světa, či odporem k němu a manuální práci tak, jak to vidíme například u starých Řeků, kteří (stejně jako celý starověký svět) pokládali materiální svět za zlý. V důsledku toho nepovažovali za vhodné jej experimentálně zkoumat a k závěrům se místo induktivním vědeckým způsobem dobírali spíše deduktivně. Poněkud humorným příkladem je Aristoteles, který v jednom konkrétním případě, vycházejíce z premisy, že žena je méně hodnotná než muž, usoudil, že musí mít i méně zubů! Považte přitom, že byl dvakrát ženatý a nebylo by tedy nic jednoduššího než zuby spočítat.

Odbožštění přírody

Představte si život ve světě, ve kterém může být každý strom obydlím mocného lesního skřítka, či svět Cameronova Avatara, ve kterém je materiální svět emanací samotné božské podstaty. Určitě vidíte, že ve světě, ve kterém jsou přírodní jevy předmětem posvátné hrůzy, nejsou splněny podmínky pro praktikování vědy. Strom, ve kterém možná bydlí skřítek, nemohu jen tak samozřejmě a beze strachu rozřezat za účelem studia celulózy. Podobně nemůžu plánovat přistání na Marsu, věřím-li spolu s Aristotelem, že vesmírná tělesa jsou věčné inteligentní bytosti.

Židovsko-křesťanský pohled na přírodu, je však těmto animistickým a panteistickým představám na hony vzdálen. Naše země je dílem od ní odděleného tvůrce stejně, jako je obraz dílem na něm nezávislého malíře. Slunce tedy například již není, tak jako pro většinu starověkých náboženství, bohem, ale pouhou svítilnou. Lidé proto můžou bádat beze strachu.

Boží podstata a jeho charakter

V židovsko-křesťanské tradici je jen jeden jediný Bůh. Jestliže stvořil vše, co existuje, musí být nesmírně mocný. Takovému Bohu se nemůže nic vymknout z ruky a dá se očekávat, že se přírodní děje budou odehrávat uniformně. Jelikož je jediný, nemusíme se také jako v polyteistickém světě obávat vrtochů nejrůznějších nevyzpytatelných Bohů, z nichž by každý mohl uplatňovat rozdílné přístupy k administraci přírody. Jelikož je dle Bible Bůh navýsost dobrý, bude určitě i důvěryhodný a spolehlivý, což se nesporně projeví i v pravidelnosti, spolehlivosti a uspořádanosti materiálního světa. Jeho věrnost je pak zárukou kontinuity jednotného chování přírody.

Tady je určitě namístě zmínit i skutečnost, že Bůh dle Bible ve své dobrotě stvořil člověka ke svému obrazu - člověk je tedy inteligentní a může, jak říká Kepler, „číst Boží myšlenky po Něm". Ani tato skutečnost, tedy že vesmír je vůbec lidským myšlením poznatelný, což je další zásadní předpoklad pro jakoukoliv snahu o pochopení zákonů přírody, není vůbec samozřejmá. Historik Joseph Needham si například na otázku, proč věda nevznikla v Číně, odpovídá takto:

"Nikdo nevěřil, že by se taje přírodních zákonů daly odhalit a přečíst, protože nebyla jistota, že božská bytost, mnohem rozumnější než my, vůbec zformulovala nějaké zákony, které přečíst dokážeme."

Stvoření ex nihilo (z ničeho)

Představa stvoření vesmíru z ničeho je jedinečnou myšlenkou, která nemá mezi ostatními náboženskými systémy paralelu. (jedná se přitom o představu silně podporovanou moderní kosmologií) Jestliže Bůh stvořil ex nihilo, pak má nad svým stvořením absolutní moc. Má svobodu řídit se pouze a jenom svým vlastním plánem a nic jej neomezuje. V důsledku toho můžeme očekávat naprostou uniformitu přírodních dějů. Význam této skutečnosti pochopíme například na pozadí světa starých Řeků, kteří pracovali s představou věčně existující hmoty, do které byly vloženy tak zvané ideje. Tyto rozumové univerzálie se, seč mohou, snaží přimět nepoddajnou hmotu ke „správnému chování", ale ne vždy se jim to daří. Tam, kde tedy může křesťanský vědec očekávat takové chování přírody, které přesně odpovídá racionálnímu Tvůrci, přívrženec platonismu každou anomálii připíše destruktivnímu vlivu zatvrzelé hmoty. Hezky situaci popisuje fyzik C. F. Weizsacker:

"Hmota v platonském pojetí, kterou je nutno „přemáhat" rozumem, nebude matematické zákony poslouchat přesně. Hmota, kterou Bůh stvořil z ničeho, se může naprosto přesně řídit pravidly, jež pro ni Stvořitel ustanovil. V tomto smyslu jsem moderní vědy označil jako odkaz, dokonce bych mohl říci „dítě" křesťanství."

Lineární pojetí času místo cyklického

Židovsko-křesťanská představa plynutí času, se kterou dnes automaticky pracujeme i my, počítá se sledem událostí v čase, přičemž tyto události mají svůj absolutní začátek (stvoření), průběh a konec (vyústění dějin v posledním soudu). Toto je myšlenka, která předpokládá možnost vývoje či zlepšení a jako taková umožňuje a pohání vědecké konání.

Cyklické pojetí času, jinými slovy představa, že historie nemá pevný začátek, průběh a vyústění, ale že všechno dění neustále probíhá v kruhu, bylo vlastní kulturám Hindů, Aztéků, Mayů, Egypťanů, Babyloňanů, či Číňanů. Takové vnímání času nicméně téměř úplně odstraňuje potřebu pátrat po kauzálních souvislostech. Francouzský sinolog M. Granet tento postoj dokumentuje příkladem, kdy je politický neúspěch jistého čínského prince připisován skutečnosti, že na jeho pohřbu došlo k obětování lidí. Historik vědy Stanley Jaki k tomu píše:

"Jestliže v konkrétní chvíli spadla skála, vyschla řeka...či došlo k zániku určité dynastie, čínský mudrc všechny tyto události považoval za stejně důležité poukazy na „změnu řádu" ve vesmíru a v historii...bez jakékoliv potřeby hledat mezi nimi příčinný vztah."

Nelze popřít, že mnoho z kultur, které vlivem víry v cyklické pojetí času nepracovaly s příčinností, která je základním prvkem v aplikaci induktivní vědecké metody, dosáhlo určitých úspěchů, které by někdo snad mohl označit za vědecké. Vedly se přece záznamy o poloze hvězd, či vytvářely kalendáře. Toto vše nicméně není věda ve smyslu snahy o to zjistit, jak vlastně vesmír funguje. Není to vlastně nic jiného, než evidence údajů, které by lidem mohly pomoci správně odhadnout „znamení doby". Jenom tak se mohli zorientovat v rytmickém dechu věčně se otáčejícího se vesmíru. Přírodní děje nebyly něco, co jste měli chápat - pouze vám udávaly „adresu".

V tomto článku jsem se pokusil shromáždit některé hlavní důvody pro skutečnost, že ke vzniku moderní vědy došlo na starém kontinentě a ne jinde. Evropa zformovaná židovsko-křesťanským myšlením na svět nahlížela určitou konkrétní optikou, která jako jediná narození vědy umožnila. Jelikož má tato optika svůj původ v Bibli, je možná velmi ukvapené přistoupit na platnost teze nutného antagonismu mezi vědou a náboženstvím.

- J. L. -

Článek otištěn v původním znění. - S laskavým svolením redakce křesťanského magazínu ZÁPAS O DUŠI
Tento text najdete na www.rozumnavira.cz